Každé léto tu byla klasická pouť, letos poprvé místo ní farmářské trhy. Miro se svou střelnicí sem jezdil odjakživa a najednou do nové koncepce nezapadá. Za dlouhá léta si však mnozí místní obyvatelé vytvořili k němu a jeho střelnici osobní vazby, jak říká Olin, místní starosta: “…tahle střelnice sem jednoznačně patří, je součástí tady nás všech, součástí našeho kulturního dědictví”.

Tradicí, se kterou si všichni tak trochu neví rady. Nějaké střílení na papírové růže, to už je přece přežitek! Ale na druhou stranu to kouzlo tu cítit je…

Naše společnost má mnoho takových střelnic, ke kterým by se možná raději nehlásila, nicméně jsou tu.  Co si počít s klasiky, když některé jejich názory jsou dnes poněkud  problematické? Potřebujeme církev nebo si můžeme věřit v to své něco klidně každý sám? Nebo třeba taková opuštěná továrna? Přestavět na luxusní byty? Na kulturní centrum? Máme vlastně právo přepisovat, přestavovat, předefinovávat?

Možná ano, ale nesmíme se moc divit, když si pak taková střelnice začne urputně bránit svou duši.