…já kdybych měla volit — tedy bych si přála narodit se znovu as za dvě stě let — anebo ještě později — neboť nevím, bude-li do té doby takový svět, v jakém bych já chtěla žít s rozkoší…

Božena Němcová

Božena, Bára, Bětka a Lucie se rozhodly založit fanklub Boženy Němcové, aby každý čtvrtek odpoledne unikly všednosti života do romantické říše jejích povídek. Zavážou si korzet, obléknou šaty s krinolínou, popíjejí svůj čaj a není pro ně nic, nic než tady a teď. Konečně jsou samy sebou. Anebo ne? Co vlastně potřebujeme vědět, abychom si mysleli, že někoho skutečně známe? Je třeba nahlížet druhým pod masku? Máme na to vůbec právo?

Ať ano či ne, je to přece tolik vzrušujícící! A tak snahu čtyř hrdinek věnovat se plně osobnosti slavné spisovatelky neustále podrývá zvědavost, jaké jsou ty druhé ve skutečnosti, co která snad před ostatními tají…
Realita všedního života zamořuje jejich posvátné chvíle, B. N. se zdá být čím dál vzdálenější.

Dnešní svět není nejspíš takový, v jakém by Ona chtěla žít, ale přesto, když už se zdá, že je všechno pryč, zjišťují, že jejich B. N. byla celou dobu s nimi. Tady a teď.

„Čtyry doby“, které hru protkávají, jsou textem Boženy Němcové, básní v próze, napsanou pro rukopisný almanach určený Josefu Václavu Fričovi k Novému roku 1856, v němž dílo opatřila věnováním a podpisem. Na malém prostoru se propojuje většina motivů a témat charakteristických pro spisovatelčino psaní: osud ženy, reflektovaný v jejích povídkách, fantazijní proměna světa, kterou zpracovávala v pohádkách, a intimní životní reflexe, známé z její korespondence.

Josef Václav Frič dílo bagatelizoval slovy, že Němcová o sobě prozradila něco, co nepatří na veřejnost. Tiskem tak vyšly Čtyři doby poprvé až roku 1890. Text byl dlouho chápán čistě autobiograficky, jako výpověď o nešťastném manželství s Josefem Němcem, a teprve ve 20. století plně rehabilitován jako romantické umělecké dílo s náboženským podtextem, jímž se Němcová zapsala do dějin básnické prózy.